Chov štírů rodu Androctonus a Leiurus

Rod Androctonus má celkem 7 druhů. A. amoreuxi s poddruhy A. a. baluchicus, A. a. finitimus, A. a. levyi. A. australis s poddruhy A. a. garzonii a A. a. hector. A. bicolor s poddruhy A. b. aeneas, A. b. liouvillei, A. b. longecarinatus. A. crassicauda s poddruhem A. c. gonneti. A. hoggarensis. A. mauretanicus s poddruhem A. m. bourdoni. A poslední A. sergenti.

     Obývají celou severní Afriku od Maroka až po Egypt, a dále Arabský poloostrov, Turecko a celou oblast až po Indii.

     Rod Leiurus má pouze jeden druh a to L. quinquestriatus. Někteří autoři uznávají dva poddruhy. Typový L. q. quinquestriatus s výskytem v Alžírsku, Libyi, Súdánu a Egyptě. Egypt od Sinaje již údajně osídlil L. q. voelschowi(někdy také jako L. q. hebraeus), který proniká až do jižního Turecka. Toto zařazení je zřejmě nesprávné a druh žádné poddruhy nevytváří. Obývá celou severní Afriku a Arabský poloostrov až po Turecko.

     Z rodu Androctonus jsem měl možnost chovat A. australis, a to dvě samice a jednoho samce, pár A. amoreuxi a jednoho samce A. bicolor. Dále pak dvě samice L. quinquestriatus. Ze všech druhů rodu Androctonus dorůstajíaustralis a amoreuxi největší velikosti, což může být až 130 mm. A. bicolor pak okolo 80 mm.  L. quinquestriatusdorůstá velikosti 80 – 100 mm. Své štíry, kteří jsou z odchytu z Egypta, jsem získal na teraristické burze.

A. australis - samice

A. australis - samec

A. amoreuxi - samice

A. amoreuxi - samec

A. bicolor - samec

L. quinquestriatus - samice

     Chov zmiňovaných druhů je stejný. Pouze v případě A. crassicauda je místo písku vhodnějším podkladem běžná zemina, vyžaduje také vyšší vlhkost. Tyto štíry chováme jednotlivě, jelikož to nejsou zrovna společenští tvorové, ale i přesto je společný chov možný, a pokud chceme štíry množit, tak dokonce i nutný. Jinak ale doporučuji štíry chovat jednotlivě. Jako ubikace poslouží terárium, akvárium nebo plastový box. Nejmenší vhodná velikost terária by neměla být menší než 30x20x20 cm (délka, šířka, výška). Já preferuji chov v plastových boxech. Jsou levné, jednoduché a praktické. Sehnat se dají v různých hypermarketech v ceně okolo 150 Kč. Dají se skládat na sebe, štír nemá žádnou možnost z nich utéct, a když spadnou, tak se nerozbijí. Velikost dna boxu je 33,5x24 cm a výška je 18 cm. Boxy nejsou sice zcela průhledné, nýbrž mléčně zakalené, ale to podle mě nevadí, jelikož jsou štíři stejně pořád v úkrytu. Jedná se o pouštní štíry, takže jako podklad je nejvhodnější písek nebo písek smíchaný se zeminou. V každém případě nesmí chybět napáječka. To, že to jsou pouštní štíři, ještě neznamená, že nepotřebují pít. Napáječka by měla být mělká, můžeme použít Petriho misky nebo postačí i obyčejné víčko od přesnidávky. V teráriu by měl být aspoň jeden kout neustále vlhký. Já vždy rosil místo okolo napáječky. Štíři jsou noční živočichové, takže je určitě hodně důležitý úkryt. Měl by být jednoduše zařízen, snadno odklopitelný, např. jen položený kus kůry. V případě společného chovu musí být počet úkrytů vždy vyšší, než počet štírů. Rostliny do tohoto terária neumisťujeme. Teplota pro zdárný chov musí být okolo 30 až 35 stupňů, při pokojové teplotě se u štírů zpomalí jejich vývoj a po několika měsících hynou. Terárium lze vyhřívat žárovkou nebo topným kabelem. Štíry krmíme nejlépe cvrčky, můžeme také předložit šváby, sarančata nebo i myší holátka.

Krmení samice A. australis cvrčkem domácím

     Manipulace se štíry není zas tak složitá, každopádně je nutná dlouhá pinzeta. Se štíry, pokud to není vyloženě nutné, však zbytečně nemanipulujeme. Když už na to ale dojde, tak uchopíme štíra pinzetou za poslední nebo předposlední článek metasomy a přendáme ho tam, kam potřebujeme. Vždy ale nad nějakou nádobou, nikdy nad otevřeným prostorem. Štíři mají velkou sílu a jsou schopní se obrátit vzhůru, chytit se makadly pinzety a vymrštit se, tím pádem by mohli snadno utéct. A běžci jsou to opravdu dobří. Štíři rodu Androctonus a Leiurus jsou z hlediska jedovatosti ti nejjedovatější, takže následky po útěku takového štíra by mohly být katastrofální. V žádném případě by tyto štíry neměli chovat začátečníci.

Kapka jedu A. australis na pinzetě

     Fotky štírů A. australis a amoreuxi jsem dělal venku, dali se v pohodě uhlídat, zase tak rychlí nebyli. V případě L.quinquestriatus a A. bicolor to nebylo možné. Tito štíři jsou natolik rychlí a natolik agresivní, že fotit je venku by bylo příliš riskantní.

     Na závěr bych chtěl říci, že jsou to opravdu nádherní štíři a z hlediska chovu, při zajištění optimálních podmínek, bezproblémoví.

Použitá literatura:

- Kovařík, F., 1998: Štíři. Nakladatelství MADAGASKAR, Jihlava.